„Já“

Konverzace. Fenomén provázející lidstvo od počátku dějin. Něco se ale někde posralo…

Neumíme konverzovat.

Všímám si toho už pár let. Konverzace s druhým člověkem dnes pro mnoho lidí znamená dva monology, které by mohly existovat samostatně a nezávisle na sobě.

Kamenem úrazu prázdných rozhovorů je slovíčko „já“. Já jsem tohle, já jsem tamto. Běžný model dnešního rozhovoru pak ve finále vypadá nějak takto:

A: „Já jsem včera byla v akvaparku.“
B: „Já jsem v akvaparku byla naposled minulej rok, v Horní lhotě.“
A: „Já tam byla s přítelem, mají tam teď novej bazén.“
B: „V tom akvaparku kde jsem byla, tak tam měli parádní bazén. Já tam skočila hnedka, jak jsem to viděla.“

Přitom obsahově hodnotný rozhovor může oběma stranám přinést mnoho pozitiv. Aktivním nasloucháním a doptáváním se zjistíte o druhé straně informace, které by vám jinak zůstaly utajeny. Postupně se vám rozšiřuje povědomí o charakteru druhé osoby. Získáváte nové dílky do skládačky nesoucí jméno vašeho konverzačního partnera. A přesně tyto dílky vám v případě potřeby umožní jednoduše s dotyčným postupně vybudovat vztah. Ať už přátelský, obchodní, či jiný.

Vedle těchto pozitiv zmíním ještě jedno. Být dobrým konverzačním protějškem značně zvedá vaši reputaci v očích vašich přátel či kolegů.

Pokud na svých konverzačních schopnostech chcete zamakat, vyzkoušejte kladení otázek. Sám tento „trik“ používám a cítím, že konverzace s ostatními pro mě nejsou „proplkaným“ časem. Svůj přístup promítnu do rozhovoru, který jsem uváděl výše.

A: „Já jsem včera byla v akvaparku.“
B: „Super, a ve kterým?“
A: „V tom novým v Řečkovicích. Jsme tam byli s přítelem.“
B: „No vidíš, a co mladej? Tě vytáhl na koupák jo?“

Sami asi cítíte, že takto vedený rozhovor se dále vyvine jako obsahově mnohem hodnotnější pro obě strany. Osoba B jednoduchými dotazy vtáhla osobu A do víru konverzace. Osoba A si splní svoji touhu sdílet zážitky ze včerejšího dne, osoba B jednoduchými dotazy odfiltruje balast a zjistí přesně to, co ji ze sdělení druhé strany zajímá.

Co s tím?

Učili mě, že když něco kritizuju, měl bych navrhnout i řešení.

Můžete ve svých konverzacích zkusit úplně vypustit slovo „já“. Ptejte se druhé strany na otázky týkající se toho, co vám právě říká. Budete určitě cítit nutkání říct něco ve smyslu „podobnou věc jsem taky zažil, bla bla bla“. Pokud se vám povede pravidelně toto nutkání překonávat, jste na dobré cestě.

A pokud článek čtete vy, pane ministře školství, zaveďte do učebních osnov českého jazyka na základní škole i pár hodin výuky základů komunikace a konverzace.

Není třeba konverzovat se zvednutými malíčky nad šálkem čaje jako Britové z královské rodiny. Stačí, když si naše konverzace udrží alespoň základní standard.